Jdi na obsah Jdi na menu
 


Laponsko – ke kořenům vývoje naší krajiny

24. 1. 2011

Z výsledků „Expedice Saamiland 2010“

         O tom, že Skandinávie skýtá mimořádně zajímavou přírodu a krajinu, asi trasa_s-popisky_min.jpgnikdo nepochybuje.  Turistovi nabízí půvabnou, ovšem i dramatickou scenerii či možnost prožít putování liduprázdnými oblastmi, ekologovi v reálném čase poodkrývá taje přírodního vývoje, jaký se za uplynulých dvanáct tisíc let poledové doby odehrál také ve střední Evropě. V jednotlivých zemích Fennoskandie (tj. Skandinávských poloostrova a Finska) se příležitosti k takovému poznávání logicky liší – jestliže Norsko svými fjordy a horami skýtá ideální příležitost porozumět geologickému vývoji a utváření krajiny, pak ve Švédsku a Finsku je více příležitostí seznámit se s živou přírodou a její genezí. Jak v terénu, tak třeba v informačních zařízeních národních parků.

V roce2010 se koncem léta a počátkem severského podzimu daleko za polární kruh vydala „Expedice Saamiland 2010*)“, organizovaná Klubem cestovatelů Hanzelky a Zikmunda GLOBE Prosiměřice. Skupina východočeských ekologů ujela automobilem bezmála 7000 km a skoro 150 km urazila v terénu pěšky, aby dokumentovala severskou přírodu, její ochranu a možnosti využití pro ekologickou osvětu (dále jen EVVO).

 Pokud se chcete vypravit po jejích stopách, přinášíme přehled praktických možností pro exkurze a výchovné využití navštívených lokalit.

 

*) Saamiland, též Sápmi = země Saamů-Laponců, jinak též Lappland či Lapland; česky Laponsko, archaicky též Lopařsko (z doby před sto a více lety, kdy se např. Finsku říkalo Čuchonsko)

 

Trasa automobilem (cca 6700 km) a hlavní oblasti působnosti Expedice Saamiland 2010

 

Přírodní parky jako učebnice ekologie

 

Hodnocení jednotlivých lokalit v dalším textu je doplněno slovní škálou divocina-kasivarsi_nekonecne-rozhledy-nad-jezerem-kilpisjarvi_img_0176.jpgvyužitelnosti pro ekologické vzdělávání a osvětu : vynikající – velmi dobrý – dobrý (k horšímu hodnocení nebyla příležitost). Obecně lze konstatovat, že k informacím o skandinávských lokalitách patří i jejich jazyková dostupnost – v terénu jsou informační stanoviště s tabulemi i s tištěnými materiály k volnému odběru, kromě národního jazyka běžně využívající i angličtinu (mnohde též němčinu). Ideální formou poznávání nejvýznamnějších lokalit je návštěva interpretačních center, která jsou ve Švédsku zvána „Naturum“ („místnost pro přírodu“, v našem případě v národním parku Abisko a v NP Store Mosse) a nabízejí expozice, komplexní studijní a vzdělávací materiály, programy i exkurze.

 

 

Národní park Store Mosse

Charakteristika:  Národní park v jižním Švédsku SZ od města Värnamo ve vysočině regionu Småland; přes polohu bližší k Česku než Laponsku (leží na 57. st. s. š.) ho lze využít pro přípravu laponských poznávacích témat, protože svojí genezí i vegetačním pokryvem připomíná subarktické lokality. Jde o největší evropské rašeliniště jižně od polárního kruhu (cca 100 km2), do jehož rámce spadá i mimořádně významná ornitologická lokalita jezero Kävsjön (bylo tam zaznamenáno přes 250 druhů ptáků, z nichž asi 140 hnízdí – včetně například jeřába popelavého, Grus grus, který je i ve znaku parku).

Přírodní území s několika možnostmi vstupu se rozkládá v místě postglaciálního jezera (vzniklo před 13 500 lety), v jehož dalším vývoji zhruba před 5000 lety – tedy v době počátků formování dnešní švédské krajiny – začalo vznikat rašeliniště s typickou vegetací. Součástí periglaciální modelace jsou i pásma písčitých dun, většinou porostlých borovým lesem. K území patří také kulturní historie – jižně od jezera  Kävsjön např. pozůstatky průmyslové těžby rašeliny, na jihozápadě dřevěné objekty Lövö (původního statku z konce 18. stol.) aj.

Hodnocení přínosu pro ekologickou osvětu – velmi dobrý: Má dostupnou polohu a návštěva atraktivní krajiny rašelinišť a lesnatých dun s dalekými rozhledy je motivujícím zážitkem k poznávání přírody, stejně jako její bohatství živé přírody (ptačích druhů, rašeliništní květeny atd.) Důležitá je existence vzdělávacího a prezentačního centra Naturum, snadno dostupného od silnice a parkoviště jižně od obce Kävsjö při silnici 151; zde je možnost získání ústních i tištěných informací, navštívit expozici či některý ze vzdělávacích programů EVVO, absolvovat exkurzi rašeliništěm po povalovém chodníku, využít ornitologickou pozorovací věž na jezeře atd. Terén je přístupný i méně zdatným chodcům a vyhovuje pro půl- až 1–2 denní aktivity.

 

 

divocina-kasivarsi_sobi_img_0178.jpgNárodní park Skuleskogen  

Charakteristika: Členitý terén na pobřeží Botnického zálivu jižně od města Örnsköldsvik (nad 63. st. s. š.; mimochodem – jméno města má nádherný překlad: Zátoka orlího štítu). Krajina tu nabízí pestrou škálu přírodních motivů a exkurzních možností – úchvatné výhledy na moře přes zvlněnou skalnatou a lesnatou pahorkatinu (pohoří Kalottbergen), pozoruhodné geomorfologické útvary (soutěsky, kamenná moře, pseudokrasové jeskyně), jezírka, lesy a rašeliniště s typickou květenou, či stopy po osídlení z doby bronzové. Park se rozkládá na 30,65 km2 (z toho 27,47 km2 je pevná země), založen byl 1984, rozšířen roku 1989. Přístup k parkovištím z hlavní silnice E4 je snadný podle směrovek – z jihu přes Käl, ze západu přímo z E4, ze severu přes Näske. Je zde asi 30 km stezek, bezplatné spací sruby a útulky, na pěti místech je povoleno stanování, místa na pobřeží jsou vhodná a bezpečná i pro děti (naopak vnitrozemský terén parku je pro děti obtížný až nebezpečný). Na vstupech jsou informační tabule a schránky pro bezplatný odběr informačních letáků s podrobnou mapou.

Hodnocení přínosu pro ekologickou osvětu – vynikající: Snadno přístupný park z mezinárodní silnice E4, přístupy a stezky dobře značené, možnosti táboření i pro skupinové akce, terén různé obtížnosti (od písčitých pláží až k obtížně schůdným balvanitým roklím), značná ekologická pestrost dovoluje na poměrně malém území – navíc s velice atraktivními přímořskými sceneriemi – seznámení s mnoha základními typy skandinávských ekosystémů a krajinných typů vč. glaciálních modelací atd. Území je vhodné pro jedno- až cca třídenní akce.

 

Národní park Björnlandet

Charakteristika: Nevelký národní park leží v severním švédském vnitrozemí  (cca 64 st. s. š.) a představuje velkolepou divočinu s nejcennějšími panenskými lesy ve Švédsku.  Zvlněný horský terén je členěn svahy a strmými srázy, místy ho pokrývají balvany. Jsou zde patrné i stopy dávných lesních požárů vč. černě opálených kmenů živých borovic, rozhozených po celém parku. Území, v překladu zvané Medvědí země (1 100 ha), je pozůstatkem původního typu lesa z dob, kdy první lidé osídlovali Švédsko.

Park byl založen v r. 1991 v oblasti mezi obcemi Fredrika and Åsele. Přístupný je od Örnsköldsviku z mezinárodní silnice E4 po silnici č. 352, za Studsviken k západu ve směru Fedrika, Äsele, Remmarn – zde po 20 km je značená odbočka směr národní park Björnlandet; parkování v Angsjökullenu, kde je informační tabule (možnost bezplatného odběru informačního materiálu s mapou), piknikový útulek s ohništěm a toaletami, a začíná značená stezka pralesem a na výšinu Björnberget.

V parku nejsou žádné doklady lidského osídlení, pouze stopy po dřevorubecké činnosti. Území též slouží k chovu sobů. Poměrně jednoduché, avšak typické složení květeny (rašeliništní, lesní a skalních stanovišť), odpovídá drsnému vnitrozemskému podnebí.

Hodnocení přínosu pro ekologickou osvětu – dobrý: Přístup k parku do nitra lesního komplexu je orientačně náročnější, jednoduché turistické vybavení a značení parku je však na dobré úrovni. Území skýtá základní přehled o typických severoskandinávských (nikoliv však ještě laponských) ekosystémech, jako jsou balvanité lesy a mokřady. Krajinářky atraktivní krajina je kvůli odlehlosti od osídlených míst minimálně navštěvována a může být zdrojem unikátního zážitku – pobytu v neosídlené krajině bez lidí. V parku sice není stanoviště přímo určené pro stanování, nouzově však lze využít vstupního areálu u parkoviště, krátkodobě i pro větší skupinu. Terén parku (až na nezabezpečenou skalní vyhlídku na Björnbergetu) je poměrně bezpečný i pro děti a mládež. Území je vhodné pro 1–2-denní akci.

 

Národní park Muddus

Charakteristika: Úsek severošvédské pralesní a mokřadní krajiny (kraj Norrland, těsně nad polárním kruhem, 66 st. 33 min. sev. š.) – tajga s rozsáhlými rašeliništi o rozloze 493,40 km2 – představuje příklad člověkem nedotčeného původního lesa, kde do obrazu krajiny patří také hluboké skalní rokle s vodopády (řeka Muddusjokki aj.). Národní park byl založen v roce 1942 a rozšířen v r. 1984. Nachází se východně od hlavní silnice č. 97, odbočka na příjezdovou komunikaci je dobře značena u elektrárny na řece Stora Lule, jihozápadně od obcí Gällivare a Jokkmokk v regionu Norrbotten. Z parkoviště na jejím konci vedou dvěma směry stezky, které lze uvnitř parku kombinovat v několik okruhů. Jsou zde čtyři přespávací chaty a dva jednoduché turistické útulky. Ptačí pozorovací věž na lokalitě Muddusluobbal nabízí výhled přes mokřady. (Do nitra ptačí oblasti u jezera Muddusjaure, Sörstubba a řeky Måskokårså  je zakázán vstup každoročně od 15. března do 31. července). Muddus má bohatou a pro daná stanoviště typickou zvířenu a květenu, a skýtá také unikátní rozhledy po rozlehlé krajině s mozaikou rašelinišť a grandiózními jehličnany. Jsou zde i výrazné stopy po lesních požárech, najmě z r. 2006.

Hodnocení přínosu pro ekologickou osvětu – velmi dobrý:  Přes značnou odlehlost je park poměrně snadno přístupný, pro turismus dobře vybavený, a představuje unikátní ukázku severoskandinávské přírody (nikoliv ještě laponské); relativně vyšší turistická návštěvnost (ovšem ve skandinávských poměrech – v reálu jde jen o nepočetné jednotlivce či skupiny) se týká pouze vstupního úseku od parkoviště k vodopádům, jinde bývá krajina takřka bez lidí. Návštěva nabízí poznání atraktivního typu severské krajiny, kde lze pochopit mnohé procesy postglaciálního krajinného vývoje, v odlehlejších oblastech přistupuje unikátní pocit pobytu v neosídlené oblasti. Území je vhodné pro individuální i skupinové poznávací akce v trvání od 1 dne do cca jednoho týdne. Samoobslužně placené chaty (150 SEK za osobu a noc s vlastním spacím pytlem) je zakázáno využívat pro přenocování při hromadných akcích, ale jsou zde vyhrazeny plochy pro bezplatné stanování.

 

divocina-kasivarsi_hora-saana-vevodi-rozlehle-nahorni-planine_dscf0757.jpgDivočina Käsivarsi  

Charakteristika: Rozsáhlá bezlesá náhorní planina na pomezí Finska a Norska ve finské (laponské) provincii Enontekiö, asi 300 km nad polárním kruhem (69. st. s. š.), krajinářsky charakterizovaná jako „divočina“ o ploše 2 206 km2 (divočinou je definována nekultivovaná a neobydlená oblast min. 5 km od silnic, železnic či regulovaných toků, elektrovodů a traktorových cest).  Leží ve výšce cca 600 m n. m. a jižně od ní se kolem jezera Kilpisjärvi táhne hranice finsko-švédská; vede tu několikadenní trasa k nejvyšší finské hoře Halti (1 324 m). V území se zvedá řada typických laponských „tunturi“ (fellů), tj. asymetrických hřebenů (kuest), vysokých přes 1 000 m. Jejich tvar dokládá směr pohybu a erozní sílu ledovcových mas, které zde v dobách ledových dosahovaly mocnosti (tloušťky) až okolo 3 000 metrů. Patří k nim i údajně nejkrásnější hora Laponska Saana (1024 m), zvedající se u silnice nad osadou Kilpisjärvi a pohodlně přístupná.

Käsivarsi je jednou z kolébek pastevectví sobů (vzniklo asi před tisícem roků). Během minulých desetiletí zde k mimořádně zajímavým „reliktům“ patřila tábořiště posledních polokočovných Laponců, pastevců sobů, zejména „kočující“ osada Raittijärvi, kterou tvořil proměnlivý počet stanových chýší, podobných vigvamům; bývala v různém stupni osídlena po větší část roku a neměla pevnou polohu. V r. 2010 se však místní Laponci rozhodli vypást soby nedotčené plochy tundry přímo v osadě Kilpisjärvi u hlavní silnice (tundrové porosty se obnovují cca 25–30 let!), takže kočovná osada ve vzdáleném terénu nebyla provozována.

Hodnocení přínosu pro ekologickou osvětu – vynikající: Dobře přístupné území, byť z Česka extrémně vzdálené (po silnici cca 2800 km), je zdrojem mimořádných poznatků a pocitových zážitků,  pro Středoevropana s až nepředstavitelně dalekými rozhledy. Je i jedinečnou učebnicí paleoekologie – s řadou nesouměrných hřebenů (kuest), které naznačují pohyb kvartérního kontinentálního ledovce, modelaci jezerních morén atd. Relativně frekventována je pouze neupravená turistická stezka Kilpisjärvi–Halti, kde lze v sezóně odhadnout pohyb až cca 20 osob denně. Pohyb je zde poměrně bezpečný a snadný, k přenocování s vlastní matrací a spacím pytlem lze využívat bezplatné otevřené sruby (tzv. autiotupy); při kapacitě pouze jednotlivých lůžek bývají však přeobsazené (s výjimkou krátkodobého odpočinku proto platí zákaz využívat je k přenocování při hromadných akcích, kdy nutno stanovat).

Jestliže v EVVO stojí na předním místě využívání pocitů, pak exkurze v tomto území má jedinečný dopad. Uprostřed „obrovské přírody“ lze kdekoliv v liduprázdné pustině tábořit a potkávat stáda sobů – zároveň lze v subarktické krajině překvapivě nalézt jejich chovem devastované lokality (pro EVVO jsoucí dokladem o pronikání lidských aktivit i do extrémních poloh). Terén je vhodný pro jednodenní výlet (možno vystoupit na Saanu, u Saanajärvi lze využít odpočinek ve srubu typu päivatupa atd.) i pro výpravu na týden až 10 dní (např. při výstupu na Halti; pozor – nutno se obezřetně orientovat!). V Kilpisjärvi je turistické informační středisko s možností nákupu map atd.

 

Tromsø – Polaria

Charakteristika: Správním centrem severonorského regionu Troms je město Tromsø, laponsky Romsa, se 62 000 obyv. – dle toho je Tromsø osmé největší město v Norsku, mimo jiné spojené s životním dílem Roalda Amundsena; leží jižně od 70. st. s. š. Z pohledu vzdělávání je důležitá existence nejseverněji položené univerzity,  je zde také nejsevernější botanická zahrada, která prezentuje flóru určovanou podnebím severního Norska, oteplovaného Golfským proudem. Atraktivní návštěvní lokalitou v každém ročním období je ekologické vzdělávací zařízení „Polaria“, které v architektonicky pozoruhodné budově (připomíná bortící se ledové kry) bylo z iniciativy norského Ministerstva životního prostředí otevřeno v roce 1997. Je součástí rozsáhlého Centra pro polární životní prostředí (Polar Environment Centre), s nímž sousedí, a které soustřeďuje řadu výzkumných složek, z nichž největší je Norský polární institut.

Hodnocení přínosu pro ekologickou osvětu – dobrý: Polaria nabízí nejširší veřejnosti základní informace o arktické přírodě a její ekologii (vstupné 100 NOK), a to v populárně-atraktivní formě. Formou scénograficky inscenované muzejní expozice lze projít tzv. Arktickou vycházku mezi exponáty severské fauny, v unikátním panoramatickém kině je možno shlédnout vpravdě úchvatný film o přírodě Špicberků (alternovaný filmem z Antarktidy), v akváriích se prezentují ukázky ryb a dalších živočichů Barentsova moře, a v rozsáhlém bazénu lze pozorovat tuleně vousaté (Erignathus barbatus), případně i jejich „drezuru“, dokládající inteligenci těchto lovem ohrožených zvířat.

 

Národní park Abisko

Charakteristika: Úsek horské krajiny v severním Švédsku v nadm. výšce od cca 350–1500 m. V podstatě jde o údolí řeky Abiskojokka s jezerem Abiskojaure a okolními hřebeny ve švédském Laponsku, nedaleko švédsko-norských hranic. Chráněné území bylo založeno roku 1909, rozkládá se na 7 700 ha, a je asi nejznámějším přírodním parkem ve Švédsku. Vzhledem ke geografické poloze (leží cca 200 km za polárním kruhem nad 68. st. s. š.) má unikátní arktický ráz na přechodu horní hranice lesních (březových) porostů do bezlesé tundry. Patří k němu i zajímavé geomorfologické útvary, zejména skalnatá soutěska řeky Abiskojokka. Území je oblíbenou destinací pěší turistiky v Laponsku, a tudíž příkladem intenzívně využívaného chráněného území (nutno ovšem upozornit, že v rámci skandinávských poměrů, tj. na hlavní stezce lze v průběhu dne v sezóně napočítat nanejvýš několik desítek návštěvníků).  Park je nejlépe dostupný z letoviska Abisko, které leží na  železniční trati Doden-Narvik. V Abisku jsou dvě zastávky – Abisko-touriststation a Abisko-Östra station. Železniční trať kopíruje i kvalitní silnice, jsou zde bezplatná parkoviště. Lze zde navštívit zejména tzv. Naturum  (ekologicky zaměřené informační středisko správy parku s menší expozicí, příruční knihovnou, prodejnou map a publikací apod.)

Hodnocení přínosu pro ekologickou osvětu – vynikající:  Dobře přístupný park (byť značně vzdálený obvyklým destinacím), s vybavením pro informační a studijní aktivity (Naturum, informační tabule v parku, též pro území specifické „meditační kameny“ v odpočinkových úsecích pěších tras: jsou doplněny hesly vhodnými pro EVVO, např. „Přístup do hor začíná úctou k zahradní květině“, „Nejdelší cestou je hledání sebe sama“ atd.)  Území je vhodné pro individuální i skupinové poznávací akce v trvání od 1 dne do cca 3–4 dnů i déle (Abisko je též východiskem pro extrémně dlouhé a náročné přechody do dalších přírodních parků na švédsko-norském pomezí). Kromě poznávání subpolární přírody nabízí ukázky laponské kultury (zachované drnové chýše pastevců sobů atd.). Stezky v bažinatých úsecích jsou zabezpečené povaly, přes větší toky vedou mostky, takže oblast je dostupná i pro méně zdatné chodce: uprostřed cca celodenní trasy je možnost bezplatného táboření, v jejím závěru je pak sezónně otevřená turistická základna s možností placeného ubytování v chatách či stanování (cca 80–150 SEK os./noc); bezplatně lze tábořit za hranicí parku cca 2 km od základny. Přínosem pro organizaci akcí jsou klimatické poměry Abiska, které má v letních měsících jeden z nejmenších úhrnů srážek v porovnání se zbytkem Švédska (roční průměr je zde jen cca 300 mm).

 

 

 

RNDr. Miroslav Krejzlík, mkrejzlik@kr-kralovehradecky.cz

RNDr. Petr Rybář, čestný člen KC H+Z GLOBE, gavia@seznam.cz

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA